Pro dobrovolnictví mám několik důvodů. Ten hlavní je mé dětství zčásti strávené v nemocnici. Díky klaunům a návštěvám jsem přišla na jiné myšlenky. Vím, jaké to je, když se člověk cítí sám. Jsem ráda, že můžu druhým sama přinést trochu radosti. Pravidelně chodím k jedné paní domů. Povídáme si a zpíváme. V domově pro seniory navštěvuji jednoho starého pána, ten hraje rád karty. Těší mě, že můžu být někomu užitečná.

Starost o druhé mám ve vínku. Jako holka jsem hlídala menší děti, později vychovala tři své, pak přišla vnoučata. A nakonec péče o staré rodiče: táta s Alheizmerovou chorobou, máma s Parkinsonovou, moc náročná doba. Potřebovala jsem oddych. Síla a chuť pomáhat mě ale neopustili. V Charitě jsem navštěvovala dvě staré dámy, jedné pořád chodím půjčovat knihy. Baví mě i jednorázové akce. Přeji každému, kdo potřebuje oporu, aby měl ochotného člověka pro občasnou návštěvu. A víte co? I mladí se angažují. A to je moc dobře!

Na gymplu jsme skvělé kamarádky. Proč jsme i dobrovolnice? Pojí nás touha pomáhat druhým. Čerpáme z víry v Boha a víme, že i když se někdy nedaří, být tu pro druhé má smysl. Bětka začala pomáhat s lidmi se schizofrenií, kteří těžko hledají cestu do společnosti. Někdy stačí i dlouhá procházka jako podpora v každodenních těžkostech. Anežka je dobrovolnicí v centru Amálka. Hraje si s dětmi a je k ruce pedagogům. Bětka se časem přidala a pomáháme tam společně. Práce s lidmi nám dává cenné zkušenosti, obě chceme v budoucnu pracovat v sociální oblasti. Pomáhat je důležité, zkuste to i vy!

Paní Jana se pro svůj zdravotní stav z pokoje už moc nedostane. Děti neměla a sestra už nežije. Navštěvuje ji jen její lékař. A taky Ilonka, to je naše dobrovolnice. Dochází skoro každý týden. Paní Jana říká, že Ilonka je její sluníčko. Povídají si, někdy spolu malují.

Jak je čtvrtek, paní Věra už vyhlíží naši dobrovolnici Radku. Paní Věra říká, že Radka je veselá kopa a vždycky jí něčím rozesměje. Už se těší na časopisy, které ji Radka nosí z knihovny. Někdy spolu hrají karty a když je hezky vyjedou s vozíkem do blízkého parku.

Ze začátku pan Jaroslav nevěděl, o čem si s naším dobrovolníkem Davidem povídat. Tak spolu koukali na televizi. Jednou naladili Šlágr a začali si spolu zpívat. A pak už to šlo samo. Přes písničky se dostali ke společné lásce, kterou je myslivost. Pan Jaroslav říká, že každé pondělí „prochodí“ s Davidem takový kus lesa, že ho z toho nohy bolí.