10. října 2025 Z naší Charity

Dotkni se nebe 2025 – příběh naděje z Hory Matky Boží

Ve dnech 26.–29. září 2025 se na Hoře Matky Boží v Králíkách uskutečnila devátá pouť rodičů, kteří přišli o dítě „Dotkni se nebe“. Čtyři dny ticha, sdílení a modlitby nabídly prostor pro ztišení, přijetí a naději v místě, kde se bolest proměňuje v blízkost a víra v uzdravení. Letos se pouť konala poprvé pod záštitou Oblastní charity Chrudim, která s pokorou navázala na původní myšlenku Petry Kolčavové nabídnout rodičům prostor, kde mohou být sami sebou, se svou bolestí i vírou.

Pouť propojila lidi, kteří přijeli prožít čtyři dny ticha, sdílení a modlitby. Na pouti se stírá rozdíl mezi těmi, kdo přijíždějí sloužit, a těmi, kdo přicházejí hledat. Všichni se stávají součástí jednoho společenství, kde má své místo bolest, víra i naděje.

Byla to naše první pouť, kterou jsme převzali po Petře Kolčavové. Cítili jsme pokoru i vděčnost, že můžeme pokračovat v něčem tak silném a živém. Pěťa nám zároveň zůstala blízko svým povzbuzením i radou.

– Alena Peremská, ředitelka Oblastní charity Chrudim a poradkyně pro pozůstalé

Den přijetí

Páteční odpoledne se Hora Matky Boží zahalila do tajemné mlžné opony. Do kláštera přicházeli poutníci, každý se svým příběhem. Po úvodním setkání a mši svaté následovalo první společné seznámení a večer, který dal vzniknout důvěrnému společenství lidí s podobnou zkušeností.

Vytvorilo sa spoločenstvo, ktoré pripomína vzťahy v rodine. Je úžasné zažiť prijatie a bezpodmienečnú lásku. Cítiť, že Tvoj život so všetkými problémami nie je druhým ľahostajný.

– Ida, přímluvkyně

Den vnitřní cesty

Sobota byla věnována důvěře a odevzdání. Dopoledne zazněla duchovní promluva P. Pavla Rouska, následovalo skupinové sdílení v knihovně pod vedením Aleny Peremské. Každý z přítomných přinesl něco ze sebe – slovo, myšlenku, ticho – a společně tak vytvářeli prostor pro vzájemné obdarování. Odpoledne nastal čas pro individuální duchovní rozhovor s P. Pavlem Rouskem nebo P. Karlem Moravcem, pro osobní setkání s poradkyní pro pozůstalé Alenou Peremskou či s psychoterapeutkou Janou Kučerovou. Byl také prostor pro modlitbu, meditaci a psaní dopisu Bohu. Každý z nás si den poskládal podle svých niterných potřeb. Večer se klášter rozezněl chválami kapely Silence and Joy a přímluvnými modlitbami. Když chvály dozněly, hudba nekončila. Kdo měl kytaru a chuť zpívat, přidal se. Ze spodní jídelny se ozývaly známé melodie, které má každý z nás v srdci, a spolu s nimi i smích. Byl to večer, kdy se po bolesti znovu rozeznívá život – prostý, radostný a opravdový.

Nejsme na to sami. Máme mocné přímluvce v nebi. Naděje, kterou máme u Hospodina, neklame. Nikdy.

– Magda, poutnice

Den světla a společenství

Nedělní ráno přineslo světlo. V ambitech kláštera se pomalu rozezněl zpěv Ave crux a mezi slovy textu Petry a Šimona Kolčavových se rodilo spočinutí, které mělo sílu modlitby. Každý kráčel sám, a přesto jsme byli propojeni v bolesti, v naději i ve víře, že utrpení nemusí být posledním slovem. V kostele nás pak čekala mše svatá, v níž se propojily všechny příběhy – modlitba za zemřelé děti a jejich rodiny, svátek svatého Václava i blízký den svatého Vincence z Pauly, patrona Charity. U oltáře ležela srdíčka se jmény dětí, které jsme ztratili, a připojili se i rodiče, kteří přišli jen na mši. Když P. Karel Moravec pozval k oltáři sourozence zemřelých dětí, obklopily oltář a držely se za ruce, kruh, který se stal obrazem spojení mezi nebem a zemí. Po mši jsme společně vyšli k soše rodičů Navždy spolu. Nesli jsme bílé květiny, které se pomalu kladly k nohám sochy, a přidávali se k nám i lidé z kostela. Mezi nimi se objevily známé tváře poutníků z minulých let – tichá setkání, pohledy, přikývnutí, objímání. Všechno probíhalo přirozeně, jako by čas na Hoře Matky Boží plynul trochu jinak. Odpoledne patřilo divadelnímu představení Na cestě, drátování svíček s Aničkou Kolčavovou a tajemnému mužskému programu, o němž se tradičně nemluví – letos s Ondřejem Líňou. Den uzavřela adorace a večer s kytarou.

Krásné a hluboké setkání s lidmi, kteří nesou stejné břemeno. Ujištění o tom, že Boží plán je láskyplný a dokonalý a že náhody nejsou. Pokoj v srdci.

– Pavel, poutník

Den odevzdání

Pondělní ráno začalo mší v kapli a společnou snídaní, po které jsme odevzdali své dopisy Bohu – napsané prosby, poděkování a slova, která zůstanou na svém místě klidně navždy. Někteří tam přidali svůj devátý dopis, jiní první. Před obědem jsme ještě sdíleli myšlenky a dojmy z celého prodlouženého víkendu, pomáhaly nám přitom i obrázkové kartičky, které otevíraly prostor pro slova i promlčené pocity. Po obědě se poutníci mohli ještě projít po okolí nebo se tiše rozloučit s Horou Matky Boží, než se vydali na cestu domů.

Po kolenou jsme vystoupali po svatých schodech a když jsme dávali sbohem otevřené a laskavé krajině na místě, které jsme si nejvíc zamilovali, objevil se v údolí jasný kousek duhy – jako z Pavlovy obrázkové kartičky. Spadla nám brada. Naděje neklame, Bůh je s námi a stvrzuje duhou znovu a znovu svoji smlouvu.

– Magda, poutnice

Děkujeme za podporu ♡

Jan „Kočičák“ Kočí

Za podporu letošního ročníku děkujeme Pardubickému kraji a Nadaci EP Corporate Group, které dlouhodobě pomáhají projektům zaměřeným na doprovázení pozůstalých, duchovní péči a práci s rodinami.

Díky patří všem, kteří se na přípravě pouti podíleli – každému, kdo přispěl svým časem, nápadem, modlitbou nebo úsměvem. Velké poděkování patří také dobrovolníkům, kteří se postarali o zázemí, pohoštění i hlídání dětí, aby se každý mohl cítit vítaný.

Letošní atmosféru zachytil také fotograf Jan „Kočičák“ Kočí, který citlivě vnímal okamžiky ticha, světla i sdílení. Pokud se vše podaří, vznikne z jeho snímků výstava – ne senzace, ale příběh vyprávěný světlem. Ještě chvíli vás necháme v očekávání, ale už teď víme, že bude stát za to si počkat.

A především děkujeme všem poutníkům, kteří se s námi letos dotkli nebe.

Příští rok nás čeká desátý ročník pouti „Dotkni se nebe“, který se uskuteční 25.–28. září 2026 opět na Hoře Matky Boží v Králíkách. Duchovní pouť zůstane věrná svému poslání – být místem, kde člověk může být se svou bolestí přijat, kde se ztráta proměňuje v naději a ticho se stává prostorem pro dotek nebe.